Po obědě krásně svítilo sluníčko, vydali jsme se s hůlkami na naši procházku. Okruh číslo 1. měří 7,5km.
Sotva jsme měli za sebou prvních asi 500m, ukázal duben, co s počasím umí. Zatáhlo se a spustil se déšť. Koukli jsme na sebe. V očích otázka. " Vrátíme se?" Vykročením směrem k dalšímu pochodu, jsme si beze slov odpověděli. A dobře jsme udělali. Sprška byla mírná a v druhé půli cesty se na nás usmálo i sluníčko.
Cestou jsme pozorovali sílu dubnového slunce. Potůčky a stružky byly plné kalné vody, voda se drala ze svahů z polí. Tam, kde včera byla ještě souvislá sněhová pokrývka, dnes se zelenaly velikánské plochy ozimé pšenice. A uprostřed té pomačkané zeleně se pásly srnky.
Vykračovali jsme si zvesela, rozhlíželi se kolem a tu jsme ho potkali, našeho ztraceného morbuse ludvikuse.(asi jsem to blbě vyskloňovala).Jsem ráda, že je zpět a zas budeme kráčet jaru a létu, které má prý brzy uhodit,vztříc.
Mějte se krásně.